„[…] nelogičnost, to je takový klacek o dvou koncích, a my […], na druhém konci té nelogičnosti, jsme se pohybovali a jednali naprosto logicky […]“
--- Witold Gombrowicz, Kosmos (Praha: Argo, 2007), s. 27
Řecký mýtus o Narcisovi mluví o mladíku, jenž se kochal krásou svého vlastního odrazu na hladině jezera tak dlouho, až do jezera padnul. Tenhle příběh je běžně interpretován jako podobenství o chorobné sebelásce a egoismu: nese poučení o tom, že vidět všude kolem jenom projekci sebe samého je v konečném důsledku sebedestruktivní. Mne však bude teď zajímat, zda tohle podobenství nelze tak trochu obrátit naruby a ptát se: Co když Narcis jenom objevil portál do kompletně jiného registru reality? Co když se přes svůj obraz propadl do jakéhosi velkého, neznámého vnějšku, zcela mimo rámec veškerých projekcí a reprezentací lidského na hladině skutečnosti? A pokud jo, čeho říší tenhle vnějšek může být?
Apofenie
Apofenie je jev, kdy lidé vidí v náhodných seskupených domnělé pravidelnosti nebo vzorce. Příkladem je známá fotka, kterou z oběžné dráhy kolem Marsu pořídila sonda Viking 1 v létě 1976. Na fotce je zobrazeno údolí Cydonia, ve kterém se najednou vyjevuje obraz znepokojivě podobný lidské tváří. I když se později ukázalo, že zde není zobrazena nějaká fantastická mimozemská architektura, ale jenom nevinná kosmická stínohra, kulturní vliv tohohle obrazu je už nesmazatelně vrytí do společenského povědomí – je to produktivní apofenie, jež živý celý imaginární vesmír marťanských civilizací z vědecko-fantastických románů a filmů; apofenie, jejíž kulturní dopady jsou příliš reálné na to, abychom ji ignorovali.
Když Narcis uviděl svůj obraz na hladině jezera, možná že to byl jeho odraz také jenom zdánlivě. Možná ho gravitační síla této apofenické sebestřednosti „vcucla“ někam úplně jinam, jako když postavy v některých hororech „vcucne“ televizní obrazovka nebo monitor počítače. To, co mělo být intimní setkání s vlastním „Já“ se stalo zkušenosti absolutního odcizení. Ona temná propast vnějšku, kterou Narcis možná nechtěně objevil, je stejnou propastí šílenství reality, do něhož upadá i hlavní hrdina Witold v Gombrowiczově Kosmu.
Šipky, klacky, oběšenci, výchylky úst a konstelace mezi nimi – i to jsou obrazy, jež nám můžou něco připomínat, i když jejich význam je zcela nahodilý. To, co je na nich znepokojivé, je právě to, že nám něco připomínají jenom úplnou náhodou; realita je vůči zmatku, jež nám takováto estetická souhra může v hlavách udělat, radikálně indiferentní (tj. je jí srdečně jedno, co si o tom myslíme, nebo co tam vidíme). Je to spíše rozmar samotné reality: rozmar který s námi nemá nic společného, i když my můžeme mít – naštěstí nebo naneštěstí – něco společného s ním. To, co vypadá jako náš odraz, se mění v šifru vnějšího chaosu, jež nemá žádné skryté poselství.
Old weird, new weird
Je ovšem zkušenost tohohle indiferentního chaosu skutečně tak děsivá? Imaginární historií více či méně diplomatických vztahů lidí s radikálním vnějškem je hororový žánr weird fiction – literatura protkaná monstrózními kosmickými sílami, jež jsou skutečnými hybateli dějin, a pro něž jsou lidé a jejich osudy zcela druhořadé, ne-li úplně nezajímavé: je to svět jako bitevní pole příšer temnějších než noc sama, jejichž klasickou encyklopedií jsou příběhy H. P. Lovecrafta, třeba široce známé Volání Cthulhu (1928).
Tenhle žánr dnes prožívá svoji obnovu v podobě vlny tzv. new weird, jež je ovšem spojena s přehodnocením některých základních předpokladů tohohle žánru – a to především jeho vztahu k vnějšku, jenž je běžně vyobrazován jako něco hrozivého. Samotná nelidskost radikálního vnějšku může být dle new werid naopak příležitostí zbavit se konfliktních a násilných aspektů toho, co je lidské – a to především v situaci klimatické krize, která se dá chápat buďto jako vyvolávání těch nejničivějších přírodních sil v honbě za uspokojením vlastního komfortu, nebo jako zcela nečekaná příležitost vybudovat náš vztah k vnějšku na zcela jiném základu, a přijmout ve výsledku skutečnost, že my sami jsme jiní, než jsme si vždy mysleli – jsme součástí metabolické mnohosti planetárního ekosystému, jako dočasná média geologických, biochemických a evolučních procesů.
Nečekaná zkušenost vnějškovosti sebe sama je taky centrálním tématem Kosmu – ono stávání se vnějškem pomocí propadávání se přes sérii nahodilých projekcí vede Witolda k rozporuplným momentům, kdy se téměř identifikuje s onou personifikovanou enigmou amorálně rozmarného vnějšku, jímž je – ti ri ri, panendum božinkum – Leon (a jeho cvikl). Na rozdíl od hrůzy setkání s kosmickými monstry, jenž je typická pro lovecraftovské old weird, zde Gombrowicz pracuje s možností znepokojivého spočinutí ve vnějšku: stáváním se světem v jeho obludnosti.
Být světem jinak
Tohle stávání se světem ovšem můžeme promyslet z pohledu new weird i jinak. Spisovatelka Elvia Wilk se ve svém textu Toward a Theory of the New Weird ([Za teorií new weird] 2019), kde představuje svou teorii tohohle vznikající žánru, zamýšlí nad možností pojmout new weird jako pozvánku obrátit se k těm aspektům reality, jež jsou znepokojivě pohlcující, no zároveň pozitivní a léčivé. Příkladem jí je Southern Reach Trilogy ([Trilogie Southern Reach] 2014) Jeffa VanderMeera, jejíž první díl byl nedávno v režii Alexa Garlanda zpracován ve filmu Annihilation ([Anihilace] 2018) z produkce Netflixu. Annihilation je příběhem o setkání se s mimozemskou sílou, jež se ve filmu šíří po Oblasti X obklopené lesklou, chvějící se kupolí, vevnitř které se přírodní vývoj urychluje a mutuje natolik, že všechno lidské pojímá do sebe. Hlavní hrdinka, jež se svým týmem do Oblasti X vstoupí, se postupně taky stává touhle akcelerovanou přírodou, a začíná si pomalu uvědomovat, že to pro ní není záhuba, ale příležitost stát se jinou.
Stejně dle Wilk funguje i příběh Margaret Atwood Death by Landscape ([Smrt krajinou] 1990), ve které se na procházce dvou kamarádek v lese jedna z nich ztratí. Hlavní postava pak ve svém truchlení začne vidět stopy své kamarádky v obrazech přírody, až nakonec dospěje k zjištění, že ona kamarádka se nikdy neztratila – stala se stromem, a zmnožila se v krajině, stala se krajinou. Tohle stávání se krajinou neboli přírodou samotnou, je dnes i apelem environmentálního hnutí: „We are nature defending itself,“ [Jsme bránící se přírodou] zní hesla na studentských stávkách a blokádách uhelných dolů. Nebo jak taky říká ve své písni Holly Herndon (společně s její umělou inteligencí Spawnem, jež jí album Proto (2019) pomohla vyprodukovat): „We are completely outside ourselves, and the world is completely inside us.“ [Jsme zcela vně sebe, a svět je zcela vevnitř nás]
Realita nás konfrontuje se zástupy šifer, ale za nimi se už skrývá jenom chaos, jímž jsme i my sami. Jestli máme v zájmu vlastní záchrany v tomhle cizím terénu naleznout svoje místo, musíme se nejprve odcizit od sebe samých a nahlédnout se z vnějšku, v naší tísnivé podivnosti – pak snad odkryjeme i ty aspekty našeho bytí, jež nás můžou udělat citlivějšími návštěvníky a návštěvnicemi na oné hroudě kosmické hmoty, jež nazýváme Zemí. Kosmos Witolda Gombrowicze je úvodní lekcí tohohle perspektiválního cvičení – zbytek už musíme vynalézt všichni společně.