Planetární historie: antropocén a estetika katastrof

In Bendová, E. – Hrdina, M. – Piorecká, K. (eds.) Člověk a společnost 19. století tváří v tvář katastrofě. Praha: Academia, 2017.

Resumé

Stať pojednává o v současnosti frekventovaně užívaném pojmu antropocénu a přibližuje diskuze o historii, estetice a přírodně-kulturním dualismu, které se na půdorysu tohoto nosného pojmu odehrávají. V textu je antropocén pojat jako klíčový termín, od něhož se odvíjí svérázný konceptuální aparát použitelný i v historii nebo filosofii umění. Specificky rozpracovává pojetí antropocénu jako konvergence historického a geologického času, rovněž jako i návrh akceleracionistická estetiky, jenž se snaží vypořádávat s nesnázemi, které reprezentaci (či už politické, symbolické, nebo non-kognitivní) antropocén klade.

 

Anděl historie

Obraz Paule Kleeho Angelus Novus (1920) byl nějakou dobu součástí osobní sbírky filosofa Frankfurtské školy Waltera Benjamina. Ve své poslední slavní eseji – Dějinně filosofických tezích (1969) – popisuje výjev na tomhle obrazu následujícími slovy:

„Kleeův obraz ‚Angelus Novus‘ zachytává pohled anděla několik vteřin před tím, než odvrátí zrak od bodu jeho soustředěného rozjímání. Jeho oči zírají, jeho ústa jsou otevřená, jeho křídla roztažena. Přesně takhle bychom si mohli představit anděla historie. Jeho tvář je otočena směrem k minulosti. Tam, kde my vnímáme sérii jednotlivých událostí, on vidí jedinou celistvou katastrofu, která přes trosky hromadí ještě další trosky a hrne je andělovi k nohám. Anděl by rád zůstal stát, vzbudil všechny mrtvé, a zcelil, co bylo zlomeno. Jenomže z Ráje se žene bouře; chytla se do andělských křídel tak silně, že se již nedají zavřít. Tato bouřka žene anděla historie nevyhnutelně vstříc budoucnosti, zatímco hora vraků před jeho očima roste do nebeských výšin. Tuto bouřku nazýváme pokrok.“@@1

Benjamin psal tyto slova původně v kontextu šokujícího vzestupu nacismu v předválečném Německu. Kdyby se nám však anděl historie zjevil dnes, pod jeho nohami by mu přistálo ještě více trosek – pozůstatků moderních katastrof. Viděl by sílu nukleárních detonací, toxické řeky Číny a Jihovýchodní Asie, dětskou práci v Afrických dolech na zlato, kobalt nebo měď, mizející ostrovy a pralesy, radikálně ničivé bouřky a ohnivá sucha – jako hurikán Hayian nebo ne tak dávný požáre v Indonésii a Albertě způsobeny antropogenní klimatickou změnou – a celou řadu dalších tragických scenérií, které ona „bouřka jménem pokrok“ rozesela po čase i prostoru posledních dekád v zájmu nekonečné akumulace kapitálu a vyhlídek dalšího růstu.

Záměrem této eseje je poukázat na současný obrat k objektům (neboli ne-lidskému) ve filosofii a sociologii, který má své přímočaré implikace i pro historii (nevyjímaje historii umění) a estetiku. Mým cílem je pozvat čtenáře k užívání plodního konceptuálního aparátu, jenž se prokázal být nosným pro celou řadu inovativních vhledů v různých oblastech humanitních a společenských věd – nevyjímaje zkoumání katastrof a jejich recepce. Zároveň bych rád přiblížil soudobou konvergenci historické a geologické temporality v pojmu antropocénu. Právě tenhle koncept zachytává, jak „bouřka jménem pokrok“ nepřinesla jenom tragédie lidské, ale současně s nimi i možnosti nových katastrof planetárních rozměrů.


Jak rozumět antropocénu?

Ony trosky moderny pod nohami anděla historie jsou totiž vysoce nesourodého charakteru. Některé z nich jsou nám důvěrně známé, jiné děsivě ne-lidské a jiné prostě zvláštní, nečekané a nepravděpodobné. Čas, ve kterém žijeme, je charakteristický náhlým procitnutím, objevením lidské situovanosti v ohromné planetární síti vztahů s nesčetným množstvím heterogenních objektů. Čím víc a víc lidské společnosti mobilizovali tyto planetární sítě do služeb svým záměrům, tím začala narůstat naše závislost na nich, ale zároveň jsme tím začali vztahy v těchto sítích měnit a ohýbat způsobem, jenž začal jejich vývoj směrovat k novým konfiguracím nepřátelským k lidstvu jako takovému. Adekvátní reflexe téhle skutečnosti je zachycena v pojmu antropocénu, jenž vymezuje novou geologickou epochu, ve které se stává nejdůležitějším faktorem určujícím podobu Země právě člověk – ovšem člověk stojící na hraně planetární tragédie, nakolik přetváření planety po lidském vzoru ústí do bezprecedentní klimatické změny.

Ne-lidé jsou klíčovým pojmem pro pochopení antropocénu. Paradoxně, nakolik samotný pojem antropocénu etymologicky odkazuje k centralitě lidí v této geologické epoše. Filozofové a filozofky, sociologové a socioložky, rovněž jako ekologové a ekoložky už celá desetiletí rozkrývají vzájemnou propletenost přírodního a kulturního, resp. lidského a ne-lidského. Bruno Latour, jeden z vůdců tohohle teoretického těžení, vysvětluje, že v současnosti přicházíme na kořen oné velké (a falešné) asymetrii, jenž byla ustanovena v projektu západní moderny – na jedné straně lidstvo jako činný aktér dějin, na druhé straně příroda jako pasivní látka, kterou člověk tvůrčí činností proměňuje.@@2 Antropocén je konečným rozbouráním této dichotomie – člověk neoperuje nad úrovní přírody, v nějaké vlastní společensko-historické realitě, ale přímo v přírodě; člověk přírodu doslova tvoří. Ale to je jenom jedna strana mince. Abychom učinili symetrii zadost, musíme jedním dechem dodat: a příroda tvoří člověka! Jinými slovy, příroda (onen kostrbatý pojem označující ne-lidské aktéry) se činně podílí na organizaci a fungování politiky, ekonomiky, kultury atd. Lidstvo a příroda se nedají oddělit, bylo by lepší na tyto pojmy rovnou zapomenout a vydat se po stopách heterogenních aktérských sítí nebo Deleuzových (a Guttariho) asambláží.@@3 Účelem této statě ale není podat úvod do post-strukturalistické filosofie, a proto se raději obrátím k pár ilustrativním příkladům.

O politické a historické síle ne-lidských aktérů dobře svědčí „přírodní“ katastrofy. Pojem „přírodní“ dávám přitom zcela záměrně do závorek. Proč? To vysvětluje následující výrok, který pochází z prohlášení Nadereva Saña, filipínského delegáta na varšavské klimatické konferenci z roku 2013: „Takovéto události musíme přestat nazývat přírodními katastrofami. Nejde o věc přírody, když máme důkazy o tom, že globální oteplování povede k ještě silnějším bouřkám. Lidský druh již významně proměnil globální klima – na tom není nic přírodního.“@@4 V svém prohlášení Saño oznámil zahájení protestní hladovky proti chabé mezinárodní politice v otázkách prevence klimatické tragédie, které přímým důsledkem je i nechvalně proslulý hurikán Hayian, jenž zasáhl území Filipín právě v listopadu 2013, tedy v průběhu varšavských klimatických rokovaní. Do tohohle času prakticky neznámý filipínský delegát tak svým vyhlášením i politickým činem promptně shrnul, jak nám antropocén bourá pod nohama zažité představy a dualistické rámce uvažování.

Jiným – více dějepisným příkladem – pro nás může být Lisabonské zemětřesení z roku 1755.@@5 Tahle událost měla dalekosáhlé důsledky. Z geopolitické perspektivy šlo o definitivní ukončení významného postavení Portugalska mezi koloniálními mocnostmi. Z pohledu Portugalska samotného pak šlo o masivní narušení ekonomické, logistické a institucionální infrastruktury do té doby funkčního království. Zemětřesení ale vyvolalo taky silné intelektuální ohlasy – nastartovalo diskuze o teodiceji mezi osvícenskými elitami. Voltaire se vysmál Leibnizovy s jeho tezí o nejlepším ze všech možných světů a své texty katastrofě věnovali i Kant nebo Rousseau. Lisabonské zemětřesení tak v atmosféře osmnáctého století působí podobně jako antropocén v století dvacátém prvním. Je traumatickou zkušeností, která akceleruje jisté myšlenkové i společenské procesy.

Rozdílem zemětřesení v Lisabonu a antropocénu je ovšem jejich magnituda. Lisabonské zemětřesení mohlo být opravdu monumentální podívanou, demonstrací síly doposud neuvědomovaných planetárních procesů, klimatická změna v situaci antropocénu ale vede k úplnému přehodnocení našeho vztahu nejen k přírodě, ale i k historii. Zemětřesení se z pohledu lidských dějin jeví jako nečekané zlomy v poklidném plynutí historie, no z pohledu planetárního jde o běžné a poměrně časté události. Tektonické plotny mají svůj vlastní čas, jenž plyne relativně k našemu neuvěřitelně pomalu. Tahle geologická temporalita je ne-lidskou dimenzí, do které lidstvo v éře antropocénu naplno vstoupilo – poprvé v historii Země nese její geologie jednoznačné antropomorfní stopy, od radioaktivních izotopů přes zásahy do vodných nebo lesních ekosystémů a v neposlední řadě do složení samotné atmosféry. Antropocén tak možno nazývat konvergencí geologického času tektonických desek a historického času lidí.

Akceleracionistická estetika

Mark Fisher uvádí svou knížku Kapitalistický realismus mottem „je jednodušší představit si konec světa, než konec kapitalismu.“@@6 Skutečně se dnes může lehce zdát, že jsme v situaci antropocénu zamčeny do bezvýchodné situace nevyhnutelně vedoucí ke globální apokalypse. To má ovšem jeden háček. Stručně řečeno, co může být katastrofou z historické perspektivy člověka, může být jenom další z mnoha geologických epizod z pohledu planetárního času. To znamená, že v konečném důsledku neexistuje něco jako absolutní, globální katastrofa, ale jenom – metaforicky řečeno – přeskupení živlů, nadechnutí k novému cyklu. Joseph Schumpeter zavedl do ekonomie pojem kreativní destrukce,@@7 který nám tady může být nápomocný. Ten totiž byl převzít ekologem C. S. Hollingem. Ekosystémy dle jeho názoru procházejí postupně čtyřmi fázemi životního cyklu – exploatace, konzervace, kreativní destrukce a obnovení.@@8 Jestliže stojíme pravděpodobně na hraně dalšího festivalu kreativní destrukce, z planetární perspektivy jde jenom o završení jednoho progresivního cyklu, jenž bude nahrazen novým, specificky ne-lidským. Otázka pak nezní, jak zachránit svět, ale jak harmonizovat historickou perspektivu lidského vývoje (nebo, chcete-li, oné bouře jménem pokrok) s geologickou historií, jenž plyne v pro nás stále cizích rytmech. Antropocén se pak otevírá nejen jako hrozba, ale i jako příležitost ke konvergenci lidských a planetárních rytmů.

Odpovědí na tuto otázku je zkoumání možností futuristické estetiky, jenž na jedné straně pracuje s realistickými předpoklady situace antropocénu se všemi jejími nesnázemi, a na straně druhé poskytuje náhledy světa po lidech, ale stále za účasti lidí – něco, co bychom mohli nazvat post-antropocénem.@@9 Steven Shaviro v podobném duchu mluví o akceleracionistické estetice.@@10 Jejím účelem je mapovat symptomy selhávajícího systému složeného s propletených lidsko-přírodních elementů, zpřístupňovat, vizualizovat, překládat do lidského jazyka mohutné operace dějící v jádru probíhajícího antropocénu.@@11 Jde o vynalézání nových mereologií a metrologií, nových technik uchopování objektů, jež tvoříme a ve kterých jsme obsaženy. Z pohledu historie umění to znamená hledat příklady takovýchto „překládacích praktik“ v minulosti a zkoumat meze jejich aplikace – od dějin literatury přes dějiny architektury až po prohledávání střípků akceleracionistická estetiky v sci-fi nebo komiksu. Vydatným příspěvkem do této debaty a příkladem zmiňované praxe ať je dílo McKenzieho Warka Molekulární červená (2015),@@12 jenž nese příznačný podtitul Teorie pro antropocén, a prochází fikčními světy sovětských spisovatelů Alexandra Bogdanova nebo Andreja Platonova, nebo imagináriem kyborgů bioložky a feministky Donny Haraway.

Apokalyptické narativy, tak příznačné pro každou historickou epochu, jsou v první řadě mocnými nástroji kolektivní, celospolečenské terapie. Vznikají v momentech neuchopitelné přítomnosti Jiného (The Other)@@13, jenomže postrádají nutný moment progresivního impetu, který by nastartoval lidstvo na alternativní dráhu. Mnohem spíše slouží jako konzervativní prvek, který burcuje, ale nemobilizuje. Proč? To ponechávám jako otevřenou otázku. Mým cílem tady není poskytovat návrhy k tranzici ze situace antropocénu, ale uchopit esteticko-společenské aspekty této situace. Vyprávění o globální katastrofě jsou nevyhnutnou součástí této situace, a jejich studium nám může v lecčems napomoci pochopit právě onu prozatím nedokázanou hypotézu, že pocit permanentní přítomnosti katastrofy je novou normou, která vyvolává na tváři lidstva (symbolizovaného nám již známým andělem historie) zkamenělý úděs, jakoby se podívalo do očí bájné Medúze. Tady je prostor pro vzácné – a potenciálně vskutku monumentální – protínání historických, politických, společenských, ekonomických, filozofických a estetických studií. Geologické hodiny tikají dále a my zatím prošlapujeme na místě.

Literatura

WALTER BENJAMIN, Theses on the philosophy of history, in: HANNAH ARENDT (ed.), Illuminations, New York 1969, s. 253-264.

CRAWFORD STANLEY HOLLING, The resilience of terrestrial ecosystems: local surprise and global change, in: WILLIAM C. CLARK – R. E. MUNN (eds.), Sustainable Development of the Biosphere, Cambridge 1986, s. 292-317.

GILLES DELEUZE – FÉLIX GUATTARI, A Thousand Plateaus, Minneapolis 1987.

BRUNO LATOUR, We Have Never Been Modern, Cambridge (MA) 1993.

JACQUES LACAN, My Teaching, London – New York 2008.

JOSEPH SCHUMPETER, Capitalism, Socialism and Democracy, New York – London 2008 [1942], s. 82-83.

MARK FISHER, Capitalist Realism, Winchester – Washington 2009, s. 1.

NADEREV SANO, “It’s time to stop this madness” – Philippines plea at UN climate talks, in: Climate Home, 2013, 11. 11., http://www.climatechangenews.com/2013/11/11/its-time-to-stop-this-madness-philippines-plea-at-un-climate-talks/, vyhledáno 3. 6. 2016.

STEVEN SHAVIRO, Accelerationist Aesthetics: Necessary Inefficiency in Times of Real Subsumption, in: e-flux journal, č. 46, 2013, http://www.e-flux.com/journal/accelerationist-aesthetics-necessary-inefficiency-in-times-of-real-subsumption/, vyhledáno 3. 6. 2016.

BENJAMIN BRATTON, The Stack, Cambridge (MA) 2015.

LUKÁŠ LIKAVČAN, Politiky materiality, politiky hodnôt, in: SLAVOMÍRA RAPČANOVÁ (ed.), Výzvy a trendy politických vied. Zborník príspevkov z doktorandskej konferencie, Nitra 2015, s. 64-77.

ALBERTO TOSCANO – JEFF KINKLE, Cartographies of the Absolute, Winchester – Washington 2015.

MCKENZIE WARK, Molecular Red, London 2015.

  • 1 - WALTER BENJAMIN, Theses on the philosophy of history, in: HANNAH ARENDT (ed.), Illuminations, New York 1969, s. 253-264, cit. s. 257-258.
  • 2 - BRUNO LATOUR, We Have Never Been Modern, Cambridge (MA) 1993.
  • 3 - GILLES DELEUZE – FÉLIX GUATTARI, A Thousand Plateaus, Minneapolis 1987.
  • 4 - NADEREV SANO, “It’s time to stop this madness” – Philippines plea at UN climate talks, in: Climate Home, 2013, 11. 11., http://www.climatechangenews.com/2013/11/11/its-time-to-stop-this-madness-philippines-plea-at-un-climate-talks/, vyhledáno 3. 6. 2016.
  • 5 - LUKÁŠ LIKAVČAN, Politiky materiality, politiky hodnôt, in: SLAVOMÍRA RAPČANOVÁ (ed.), Výzvy a trendy politických vied. Zborník príspevkov z doktorandskej konferencie, Nitra 2015, s. 64-77, cit. s. 69-70.
  • 6 - MARK FISHER, Capitalist Realism, Winchester – Washington 2009, s. 1.
  • 7 - JOSEPH SCHUMPETER, Capitalism, Socialism and Democracy, New York – London 2008 [1942], s. 82-83.
  • 8 - CRAWFORD STANLEY HOLLING, The resilience of terrestrial ecosystems: local surprise and global change, in: WILLIAM C. CLARK – R. E. MUNN (eds.), Sustainable Development of the Biosphere, Cambridge 1986, s. 292-317, cit. s. 306-307.
  • 9 - BENJAMIN BRATTON, The Stack, Cambridge (MA) 2015.
  • 10 - STEVEN SHAVIRO, Accelerationist Aesthetics: Necessary Inefficiency in Times of Real Subsumption, in: e-flux journal, č. 46, 2013, http://www.e-flux.com/journal/accelerationist-aesthetics-necessary-inefficiency-in-times-of-real-subsumption/, vyhledáno 3. 6. 2016.
  • 11 - Tzv. metoda kognitivního mapování. Viz ALBERTO TOSCANO – JEFF KINKLE, Cartographies of the Absolute, Winchester – Washington 2015.
  • 12 - MCKENZIE WARK, Molecular Red, London 2015.
  • 13 - JACQUES LACAN, My Teaching, London – New York 2008, s. 37-40.